"Inteligence je schopnost zjistit podstatné." - Jiddu Krishnamurti
Kdo je buddhista?
Historici říkají, že Siddhárta Gautama (kolem 563 - 483 př.n.l.) byl zakladatelem organizovaného náboženství, jemuž říkáme buddhismus. Zásadní význam slova "Buddha" je "probuzený". Víme, že před narozením Siddhárty Gautamy bylo mnoho osvícených, mnoho buddhů, a také existovalo mnoho buddhů i po Siddhártově smrti. Historický Buddha se narodil jako Hind, a jsou doklady o tom, že Siddhárta chtěl spíš reformovat hinduismus, než odmítnout ho úplně. Siddhárta Gautama zemřel jako Hind, ne jako buddhista, stejně tak jako Ježíš zemřel jako Žid a ne jako křesťan.
To, co dnes nazýváme buddhismem je sloučení a kombinace pravého Siddhártova učení s vymyšlenými mýty a s velkým množstvím kultury pocházejících ze zemí, ve kterých je buddhismus praktikován. Tibetský buddhismus například, je stejně tak čirou naukou Tibetu, jako je i buddhismem. Buddhova slova byla předávána po několik staletí prostřednictvím ústní tradice ještě předtím, než byl svolán koncil pro předání a kodifikaci komunitního dědictví, ne pamětí, Buddhova učení do psaného textu. Žádná lidská bytost, která se skutečně setkala s Buddhou, nenapsala žádnou z těch nejznámějších buddhistických súter, které současní následovníci berou tak doslova a vážně.
Jako příklad šílenství některých buddhistických odnoží, jedna tajwanská buddhistická skupina postavila Buddhu o rozměrech Godzilly. Jedná se o ocelovou sochu stojícího Siddhárty tak groteskně monstrózních rozměrů, že si nejsem jistý, jestli to má vyděsit malé děti, nebo dokázat, že „můj Bůh je větší než tvůj Bůh“. Dvě dokonce větší Buddhovy sochy se právě stavějí, jedna v Indii (500 stop vysoká), a druhá v Číně (509 stop vysoká), v rámci boje o prokázání toho, kdo dokáže postavit nejvyššího náboženského superhrdinu. Některé buddhistické sekty stále hlásají, že existuje „Západní Ráj“, kde budou dobří buddhisté žít poté, co zemřou. Mluví snad o Beverly Hills? Buddhismus má svůj vlastní karneval nesmyslů, stejně jako křesťanství, hinduismus, judaismus a islám.
Buddhovy čtyři vznešené pravdy
1. Život je utrpení. Je lidský život esenciálně strastiplný od okamžiku narození až do okamžiku smrti? Dokonce i obyčejný život může být plný zábavy, dobrodružství, přátel, romantiky, dobrého jídla, hudby a umění. V mnoha ohledech se buddhismus stal anti-životním náboženstvím, které imponuje těm, kdo vždy vidí sklenici z poloviny prázdnou, spíše než z poloviny plnou. Proč bychom měli popřít fakt, že život může být příjemné dobrodružství, a ne jen žalostný závoj slz?
2. Veškeré utrpení je způsobeno nevědomostí. Hodně utrpení je způsobeno bídou, nehodami, nemocemi, a bezpočtem dalších faktorů, které mohou být úspěšně řešeny pozitivními aplikacemi vědeckých znalostí. Dokonce i plně osvícení trpí fyzicky, pokud upadnou a zlomí si třeba nohu. Máme moderní léky proti fyzické bolesti, a psychologické utrpení může být zredukováno praxí meditace. Tradiční buddhistické meditační techniky samotné se pro západní mysl ukázaly jako nedostatečné. Dnes jsou k dispozici relevantnější a výkonnější metody.
Mnozí buddhisté rádi diskutují o významu slova „dukkha“, což byl pojem, který Siddharta používal pro „utrpení“. Současný trend v buddhismu je tvrdit, že se Siddhárta vyjadřoval o určité jemné a esoterické nespokojenosti se životem, nudou a neuspokojivé zátěži vlivem toho, že máme vůbec puls. Připadá mi tento intelektuální, analytický trend zvláště odporný, protože neprokazuje dostatek soucitu se všemi formami utrpení. Pokud byl Siddhárta moudrým a soucitným člověkem, a já věřím, že byl, pak se musel zabývat všemi formami smutku a bolesti, a to nejen s dekadentní nespokojeností rozmazlené elity. Skutečný Buddha by nikdy neignoroval hrozné utrpení člověka, který trpí ztrátou své manželky, nebo matky trpící ztrátou svého dítěte. Příliš analytický trend moderního buddhismu pochází z hlavy, ne ze srdce nebo hara, a pro mě skutečný buddhismus vychází ze srdce a hara.
Když se buddhisté dostanou do bodu, kde mohou mluvit o životě pouze s použitím cizích jazyků a tajemných a zastaralých pojmů, pak se minuli zkušeností meditace samotné, protože meditace v sobě nemá pedantský prvek vůbec. Historický Buddha se snažil používat běžný jazyk své doby, protože chtěl pomoci lidem vypořádat se s životem, jak tehdy a tam byl. V dnešní době se buddhismus do jisté míry stal lekcí dějepisu pro kultovní snoby. Mnoho moderních západních buddhistů nejsou schopni mluvit ve smyslu „tady a teď“, a stále spoléhají na papouškování z buddhistických sloganů a citátů z druhé ruky, aby se dostali přes nějaký důležitý rozhovor o životě. Z mého pohledu je zbytečné diskutovat o tom, kolik andělů může tančit na špičce jehly, nebo o tisících definicích slova "dukkha". Kosmické vědomí nemá absolutně nic společného s tím, že se někdo stane archeologem mýtů a dogmat.
3. Utrpení může být ukončeno překonáním nevědomosti a připoutanosti. Je také zapotřebí pozitivního postoje k překonání utrpení, zabýváním se všemi možnými strastmi života pouze zesílí naše nepohodlí. Přátelství, vtipy, a povznesená nálada zmírňuje bolest rychleji. Láska, zkušenost zřídka zmiňovaná v buddhistických písmech, je tak mocnou silou, že utrpení u milujícího člověka samovolně ustupuje. Láskou chudý negativismus extrémních forem buddhismu může vést k nemocné a nevlídné mysli, nikoli k zvětšení osobní životní síly.
4. K potlačení utrpení Buddha učil vznešenou osmidílnou stezku, skládající se ze správného náhledu, správného záměru, správné řeči, správného konání, správného živobytí, správného úsilí, správného myšlení a správného rozjímání. Co jsou to ty správné náhledy, řeč, konání atd..? Chce snad teokracie buddhistických kněží diktovat sangze (buddhistické obci), jak myslet a mluvit? Intenzivní meditaci potřebují všichni, kdo hledají sebepoznání, ale obtíže určení toho, co je „správné konání“ a „správná řeč“ jsou plná nebezpečí. Bylo to pro Tibet „správné jednání“, pro které se mu nepodařilo vytvořit efektivní armádu, s kterou by mohl odrazit zřejmou čínskou hrozbu?
Neříkám, že Siddhártovy Čtyři Vznešené Pravdy jsou špatné, ale spíše, že utrpení by nemělo být středobodem na meditaci založeného náboženství pro Západ. Existuje pozitivnější a stejně platná cesta k osvícení jako je tradiční buddhismus a také mnohem vhodnější pro pozitivní západní mysl. Vidím tento nový buddhismus jako odnož tradiční buddhistické a hinduistické praxe, s oběma starými a novými školami koexistující bez konfliktů. Tato nová cesta se postupně vyvíjela na Západě již pár desetiletí, a tato esej je prostě určena pro pomoc kodifikovat a objasnit to, co se právě rodí.
Buddhismus vznikl v Indii, ale země, do kterých se buddhistické učení rozšířilo, ho modifikovaly, aby lépe vyhověl jejich vlastnímu temperamentu a kultuře. Tibeťané dnes praktikují tibetský buddhismus a Japonci praktikují buddhismus japonský. Původní forma indického buddhismu prakticky vymizela. (vyjma snad theravády, která vypadá nejautentičtější a nejstarší ze všech moderních směrů – pozn. překl.) Západ je zcela mimo kontext od původní asijské kultury. Je tedy zřejmé, že nový západní buddhismus by měl mít zcela odlišný přístup a metodologii, při zachování hlavního cíle osvícení.
Siddhárta se snažil vytvořit esoterickou filozofii pro masy. Problém je, že neexistuje něco jako esoterická filozofie, protože esoterici nepotřebují žádnou filozofii. Všechny nauky jsou produkty mysli, a esoterický skok mimo mysl zanechá všechny filozofie daleko za sebou. Proto, pokud vytváříte nové náboženství, mělo by mít na mysli obyčejného člověka. Náboženství by mělo život potvrzovat a vážit si hodnot a poctivosti, rodiny, demokracie a oceňovat rozumné, nenásilné chování. Organizované náboženství je užitečné k pozvedání mas lidí do bodu, kde začíná nadvědomí. Tento bod je mimo mysl a mimo jakékoliv organizace, písma, pravidla nebo učení.
Je tradiční buddhistický soucit bezcenný? V tradičním buddhismu neuslyšíte moc mluvit o lásce, radosti nebo romantice. To je proto, že podstatou tradičního buddhismu je důraz na utrpení a smrt. Toto neustálé připomínání negativních aspektů života má člověku pomoci odpoutat se od života a dosáhnout dokonalou volnost a rozpětí nirvány. Pojem "soucit " se mezi tradičními buddhisty používá opakovaně a nedostatečně odůvodněně. Buddhističtí mniši se někdy učí vizualizovat nemocné a hladovějící lidi a soucítit s jejich utrpením. Křesťané se učí krmit a léčit nemocné, a upřímně milovat své manželky a děti. Tímto je křesťanství lepším náboženstvím než buddhismus, protože křesťanský soucit vede k užitečné pozitivní akci, a ne jen do sebezahleděného, sobeckého a abstraktního předstírání.
Na rozdíl od křesťanů, u buddhistů není typické, aby se podíleli na charitativní činnosti, protože buddhistický důraz je vždy na negativním popření. Proč vyvíjet lék na nemoc, když příroda znovu přijde s novým onemocněním dříve nebo později a převezme její místo? Stárnutí, rozklad a smrt jsou vždy na buddhistově mysli, tak proč se obtěžovat bojem proti našemu nevyhnutelnému fyzickému kolapsu? Pokud je vaše náboženství zaměřeno na utrpení a je v centru vaší pozornosti, nebudete pěstovat život, aby bylo lépe. Všechno vaše úsilí bude investováno do snahy uniknout životu, nikoli do snahy zlepšit umění žití. Pokud je váš postoj poraženecký ve svém jádru, tak proč se obtěžovat pokoušením se o nějaké pozitivní úsilí? Tibet byl ve stavu fyzického rozkladu, když čínská armáda prostě vpochodovala do té země v říjnu roku 1950. Číňané převzali kontrolu za zcela malého odporu, protože Tibeťané neměli vyvinutou silnou a životaschopnou společnost.
Je lpění na guruovi lepší než lpění na penězích nebo sexu?
Dalším velkým problémem buddhismu vždy bylo nadměrné uctívání guruů, což je iracionální rozpor v náboženství, které klade tak velký důraz na nelpění. Intenzivní láska může být velmi pozitivní, ale uctívání a idolizace rychle degradují do otroctví. Jen proto, že si člověk zrealizuje svou pravou totožnost, neznamená to ještě, že tato osoba se stala božstvem. Byl jsem s mnoha učiteli, z nichž někteří byli plně osvíceni, ale nikdo z nich nebyl dokonalou lidskou bytostí. Je mým pochopením, že všichni z těch osvícených zůstávají chybujícími lidskými bytostmi, se slabinami a potenciálem pro korupci. Seberealizace není dokonalostí v žádném totálním slova smyslu. Mohlo by se to přesněji popsat jako vlastní expanze. Stanete se obrovskými uvnitř, ale ne dokonalými ani vševědoucími. I po úplném osvícení stále můžete udělat obrovské
a hrubé chyby v úsudku.
Existenciální inteligence, poznání sebe sama, vám nedá automaticky vyšší IQ, nebo vysokoškolské vzdělání v oboru vědy. Osvícení muži, které jsem znal, byli všichni dost zaostalí ve vědě, matematice i ekonomii. Oni nakonec skončí ve slonovinových věžích, částečně vytvořených jimi samotnými, zčásti jejich vlastními žáky. Duchovní učitelé mohou dokonce ztratit svůj obyčejný zdravý rozum kvůli nedostatku kontaktu s běžným světem, ve kterém žijeme. Tou poslední osobou, ke které byste měli jít pro radu ohledně politiky, zdravotních problémů nebo vědeckých otázek, je nějaký guru na hoře, protože je izolován od světa, který pracuje, vytváří hodnoty, a podílí se na rozvoji lidského druhu.
Pro zápaďany představuje Východ jakýsi imaginární zdroj čisté duchovní inspirace. Žel, pro mnoho chudých asijských mnichů a učitelů, znamenal Západ bohatý zdroj příjmů a nové živobytí. Mnozí na východě již dlouho měli dojem, že pouze Asiaté mohou pochopit vnitřní umění meditace, a jejich zaměření na Západ bylo vždy do značné míry motivováno touhou získat finanční prostředky. Pokud žijete v chatrči v Indii nebo ve zchátralém klášteře v Nepálu, cesta na západ je pro vás příležitost, jak zvýšit svůj životní standard. Mnoho Asijců mylně předpokládá, že vlastní meditaci, jako kdyby to byla nějaká vlastní kulturní komodita. Západ by se měl mít na pozoru a vědět, že Východ není o nic nevinnější, než Západ, a mnoho asijských guruů jsou ve svých motivacích stejně nečistí jako naši vlastní domácí duchovní oportunisti.
Je tradiční buddhismus orientován pro-svobodně?
Východ byl vždy imperiálním modelem pro vztah učitel-žák. V nejhorším aspektu se tento model zredukoval do zkorumpované a autoritářské šarády „duchovnosti“. (Poznámka: Autor nevěří na duchy nebo spiritualitu, pouze v expanzi vědomí.) Tibeťané stále dosazují na trůn své vysoké lamy v komplikovaných královských ceremoniích. Máme snad tady na Západě v úmyslu posadit na trůn ty z nás, kdo dosáhli osvícení? Samotná myšlenka je absurdní a v rozporu s našimi nejlepšími zásadami rovnosti a demokracie. Nikdy jsem se nesetkal s člověkem, který by byl tak osvícený, že by občas nepřišel s nějakým opravdu špatným nápadem. Podobně, je také vzácné najít individuum tak špatné, že by občas nemohlo mít i pozitivní návrh. Západ musí rozvíjet svou vlastní cestu, na základě našich nejlepších principů důstojnosti a respektu ke všem.
Nová cesta je možná
Buddha řekl, že život existuje jako neustálá změna, ale mnoho buddhistických vůdců chce buddhismus zachovat rigidní a mrtvý jako kámen. Existuje nová a přímější cesta k seberealizaci, která se všemožně nesnaží dělat ze zápaďanů orientálce. Pokud mají zápaďané najít svou vlastní pravou přirozenost, budou muset hledat hluboko uvnitř sebe a neměli by se snažit napodobovat jiné východní osobnosti. Američané a Evropané nejsou jako Tibeťané a Japonci. Snažit se myslet a jednat jako Tibeťan vás pouze udělá falešnými Tibeťany, nikdy Tibeťany skutečnými a také ani nikdy skutečnými, osvícenými, západními lidskými bytostmi.
Mám rád a respektuji mnoho současných buddhistických učitelů. Jen doufám, že se objeví novější druh učitelů, kteří budou aktivně podporovat studenty meditace, aby se snažili stát celistvými lidskými bytostmi. Zápaďané si mohou dovolit ten luxus být milovníky, rodiči, praktikanty meditace a tvůrci materiálních hodnot a to vše dohromady ve stejnou dobu. Buddha se vzdal svého bohatství, protože si myslel, že to byl jediný způsob, jak dosáhnout osvícení. Já tvrdím, že si můžete ponechat svůj majetek, své manžely a partnery, svůj domov, a přesto dosáhnout podstatného pokroku v umění meditace. Věda nám může dodat energii, kterou potřebujeme k tomu, abychom toto všechno podrželi najednou. To vše je důležité, a nic významné bychom neměli likvidovat pouze proto, že je to ve jménu náboženství.
To, co dnes nazýváme buddhismem je sloučení a kombinace pravého Siddhártova učení s vymyšlenými mýty a s velkým množstvím kultury pocházejících ze zemí, ve kterých je buddhismus praktikován. Tibetský buddhismus například, je stejně tak čirou naukou Tibetu, jako je i buddhismem. Buddhova slova byla předávána po několik staletí prostřednictvím ústní tradice ještě předtím, než byl svolán koncil pro předání a kodifikaci komunitního dědictví, ne pamětí, Buddhova učení do psaného textu. Žádná lidská bytost, která se skutečně setkala s Buddhou, nenapsala žádnou z těch nejznámějších buddhistických súter, které současní následovníci berou tak doslova a vážně.
Mohli bychom oddělit, odfiltrovat, ono základní učení osvícených, těch mnoha buddhů, od pouhých tradic co se na ně později navršily? Mohli bychom buddhismus aktualizovat podržením základních nástrojů osvícení, zatímco bychom zároveň vyřadili kulturní předsudky, které zatěžují cestu zbytečnými překážkami? Věřím, že můžeme vytvořit nový buddhismus, pokud vědomě rozanalyzujeme svou situaci jakožto dnešních hledačů pravdy. S touto nejzákladnější definicí pojmu "buddhismus" každý, kdo hledá osvícení může být nazýván buddhistou.
Podporuje buddhismus rodinu?
Naše životy se od dob historického Buddhy dramaticky změnily. Technologický pokrok, jako je třeba antikoncepce, proměnil naše nejzákladnější lidské chování. V Siddhártově době pokud jste měli sex, dělali jste vždy potenciálně nové dítě. Přísná sexuální disciplína buddhismu se zrodila v okolnostech, kdy sex znamenal děti, a děti znamenaly žádný čas na meditaci. Přežít s primitivními metodami chovu domácích zvířat a pěstování polnohospodářských plodin bylo obtížné, a rozšiřování rodiny za těchto ztížených podmínek ponechávalo málo energie pro introspekci a sebepozorování. Dnes je mnoho lidí schopných mít plnohodnotný život, rodinu, a ještě mít čas a energii i na meditaci. Průměrný dospělý Američan se dívá více než čtyři hodiny denně na televizi, takže většina z nás může snadno ušetřit nějakých čtyřicet minut denně pro meditaci. Vědci prostřednictvím mozkového MRI snímání prokázali, že meditování jen čtyřicet minut denně je dost na to, aby to fyzicky zvětšilo části mozku zapojující se do produkce bdělého vědomí. Nemusíte se vzdát plného normálního života a veškerého kontaktu s opačným pohlavím k tomu abyste našli svou pravou existenční identitu.
Bohatá společnost s sebou přináší možnost vytvoření kompletnější lidské bytosti, než si lidé Siddhártovy éry mohli dovolit. Co je důležitější pro společnost - sex, rodina a vytváření materiálních hodnot, nebo meditace, samota a oproštěnost? Nepotřebujeme to všechno? Pokud žijete sedmdesát let, můžete snadno věnovat několik let intenzivní meditační praxi a pak pokračovat v bohatém rodinném životě. Udělá z vás přidaná zkušenost svazku se ženou a dětmi menší nebo větší osobu? Potlačením svých plodivých tužeb se nestáváme celistvějšími nebo svatějšími, ale budujeme uvnitř sebe firewall rozdělující naše bytí na dvě části. Rozděleni na dvě části budeme mít méně energie, nikoli více. Věřím, že je zdravější stát se plně fungujícím člověkem než ustoupit do špatně pochopené bezpečnosti polovičatého života.
Zpátky v roce 1971, když mi bylo dvacet jedna let, měl jsem jednu zkušenost, kterou nikdy nezapomenu. Šel jsem kolem velké Budhanáthovy stúpy nedaleko Káthmándú v Nepálu. Byla tam velká skupina mnichů v ten den, chodících kolem a roztáčejících modlitební kolečka, zpívajících v jasném ranním slunci. Mnich ve středním věku, kolem čtyřiceti, přišel ke mně a zeptal se mě: "Jaké to je být se ženou?" Byl jsem šokován, že dobře vypadající a zdravý muž po čtyřicítce by se zeptal jednadvacetiletého, jaké to je mít pohlavní styk. Rozhodl jsem se před lety, že se nikdy nestanu mnichem v celibátu, a ten den vryl mé pocity ještě hlouběji do mého mozku.
Katolická církev sex mnichům zcela tabuizovala, a kněžství bylo záhy zcela zamořeno skandály zneužívání dětí. Mnoho slavných guruů Východu na veřejnosti přikazovalo celibát, zatímco v soukromí sváděli své žáky i žákyně. Nejsem proti žádné lidské bytosti, která má normální, zdravý sexuální život. Jsem proti lhaní a pokrytectví. Sex je pro lidské bytosti tak přirozený, jako dýchání, jezení a spaní. Jak může pro přežití lidské rasy tak zcela esenciální činnost být považována za „neduchovní“ a proč z ní dělat takové velké tajemství?
Extrémní buddhismus a sebeobrana Některé, ovšem ne všechny, buddhistické kruhy trvají na politicky korektním nenásilí. Tibet neměl efektivní armádu, kterou by zdolal čínskou invazi v roku 1950. Idealismus je forma duševního opia. Může být po nějakou krátkou dobu příjemný, ale dlouhodobé účinky mohou být katastrofální. Nechci však zvolávat válečné tažení nebo doporučovat agresivní chování vůči vašim sousedům. Naznačuji ale, že sebeobrana je normální, přirozená a základní nutnost života. Každé zvíře na této planetě má nějakou formu obranného mechanismu, a lidské bytosti by měly mít mnoho vrstev obrany pro ochránění nás samých, naší rodiny a naši společnosti. Mít armádu není zlovolné, je to jen zdravý selský rozum.
Co je v buddhismu důležité?
V průběhu staletí buddhismus nasbíral velké množství „hokusu-pokusu“ a nadbytečného balastu. Meditace není příliš složitá záležitost. Chce to čas, trpělivost a srdečné odhodlání, ale to není intelektuálně obtížné. Meditace je jemný a milující krok za mysl, není složitou novou filozofií, kterou by se mysl musela učit.
Podporuje buddhismus rodinu?
Naše životy se od dob historického Buddhy dramaticky změnily. Technologický pokrok, jako je třeba antikoncepce, proměnil naše nejzákladnější lidské chování. V Siddhártově době pokud jste měli sex, dělali jste vždy potenciálně nové dítě. Přísná sexuální disciplína buddhismu se zrodila v okolnostech, kdy sex znamenal děti, a děti znamenaly žádný čas na meditaci. Přežít s primitivními metodami chovu domácích zvířat a pěstování polnohospodářských plodin bylo obtížné, a rozšiřování rodiny za těchto ztížených podmínek ponechávalo málo energie pro introspekci a sebepozorování. Dnes je mnoho lidí schopných mít plnohodnotný život, rodinu, a ještě mít čas a energii i na meditaci. Průměrný dospělý Američan se dívá více než čtyři hodiny denně na televizi, takže většina z nás může snadno ušetřit nějakých čtyřicet minut denně pro meditaci. Vědci prostřednictvím mozkového MRI snímání prokázali, že meditování jen čtyřicet minut denně je dost na to, aby to fyzicky zvětšilo části mozku zapojující se do produkce bdělého vědomí. Nemusíte se vzdát plného normálního života a veškerého kontaktu s opačným pohlavím k tomu abyste našli svou pravou existenční identitu.
Bohatá společnost s sebou přináší možnost vytvoření kompletnější lidské bytosti, než si lidé Siddhártovy éry mohli dovolit. Co je důležitější pro společnost - sex, rodina a vytváření materiálních hodnot, nebo meditace, samota a oproštěnost? Nepotřebujeme to všechno? Pokud žijete sedmdesát let, můžete snadno věnovat několik let intenzivní meditační praxi a pak pokračovat v bohatém rodinném životě. Udělá z vás přidaná zkušenost svazku se ženou a dětmi menší nebo větší osobu? Potlačením svých plodivých tužeb se nestáváme celistvějšími nebo svatějšími, ale budujeme uvnitř sebe firewall rozdělující naše bytí na dvě části. Rozděleni na dvě části budeme mít méně energie, nikoli více. Věřím, že je zdravější stát se plně fungujícím člověkem než ustoupit do špatně pochopené bezpečnosti polovičatého života.
Zpátky v roce 1971, když mi bylo dvacet jedna let, měl jsem jednu zkušenost, kterou nikdy nezapomenu. Šel jsem kolem velké Budhanáthovy stúpy nedaleko Káthmándú v Nepálu. Byla tam velká skupina mnichů v ten den, chodících kolem a roztáčejících modlitební kolečka, zpívajících v jasném ranním slunci. Mnich ve středním věku, kolem čtyřiceti, přišel ke mně a zeptal se mě: "Jaké to je být se ženou?" Byl jsem šokován, že dobře vypadající a zdravý muž po čtyřicítce by se zeptal jednadvacetiletého, jaké to je mít pohlavní styk. Rozhodl jsem se před lety, že se nikdy nestanu mnichem v celibátu, a ten den vryl mé pocity ještě hlouběji do mého mozku.
Katolická církev sex mnichům zcela tabuizovala, a kněžství bylo záhy zcela zamořeno skandály zneužívání dětí. Mnoho slavných guruů Východu na veřejnosti přikazovalo celibát, zatímco v soukromí sváděli své žáky i žákyně. Nejsem proti žádné lidské bytosti, která má normální, zdravý sexuální život. Jsem proti lhaní a pokrytectví. Sex je pro lidské bytosti tak přirozený, jako dýchání, jezení a spaní. Jak může pro přežití lidské rasy tak zcela esenciální činnost být považována za „neduchovní“ a proč z ní dělat takové velké tajemství?
Extrémní buddhismus a sebeobrana Některé, ovšem ne všechny, buddhistické kruhy trvají na politicky korektním nenásilí. Tibet neměl efektivní armádu, kterou by zdolal čínskou invazi v roku 1950. Idealismus je forma duševního opia. Může být po nějakou krátkou dobu příjemný, ale dlouhodobé účinky mohou být katastrofální. Nechci však zvolávat válečné tažení nebo doporučovat agresivní chování vůči vašim sousedům. Naznačuji ale, že sebeobrana je normální, přirozená a základní nutnost života. Každé zvíře na této planetě má nějakou formu obranného mechanismu, a lidské bytosti by měly mít mnoho vrstev obrany pro ochránění nás samých, naší rodiny a naši společnosti. Mít armádu není zlovolné, je to jen zdravý selský rozum.
Co je v buddhismu důležité?
V průběhu staletí buddhismus nasbíral velké množství „hokusu-pokusu“ a nadbytečného balastu. Meditace není příliš složitá záležitost. Chce to čas, trpělivost a srdečné odhodlání, ale to není intelektuálně obtížné. Meditace je jemný a milující krok za mysl, není složitou novou filozofií, kterou by se mysl musela učit.
Kosmické vědomí, kterého se snažíme dosáhnout je svrchovaně prázdná stránka. Nic na ní nemůže být napsáno a uvnitř taky není žádné dogma. Žádný jedinec si ho nemůže přivlastňovat a žádná země ho nemůže znečistit svými zvyky a předsudky. Kosmické vědomí zůstává věčně divokým a čistým jevem, protože zcela transcenduje naše mysli. Naše metody mohou být organizovány, ale ono samo o sobě je bezvládím dlící za hranicemi společnosti a kultury. Někteří buddhističtí učitelé budí falešný dojem, že transcendence je zmapovanou říší, kterou kdysi dobyli a ovládli velcí mistři. Ale to neplatí, protože to je absolutní nemožnost. Setkal jsem se s lidmi, kteří si myslí, že když se naučí mluvit tibetsky, japonsky, nebo sanskrtsky, že se nějak stanou více duchovními. Kosmická prázdná stránka se pranic nestará o váš jazyk. Prázdno prostě existuje a je k dispozici každému, kdo je dostatečně otevřený, aby ho vnímal. Upřímně řečeno, buddhismus a všechna ostatní náboženství světa se stala, z velké části, pouhými nesmysly. Lidé jsou uváděni v dojem, že v případě, že se stanou osvícenými, budou mít duchovní myšlenky a budou mluvit s bohy a anděly. Spíš je pravděpodobné, že když se stanete osvícenými, stanete se uvnitř naprosto tichými. Budete mít možnost přemýšlet nebo nepřemýšlet, zapínáním a vypínáním myslící části mozku jako kdybyste zapínali a vypínali rádio.
Jako příklad šílenství některých buddhistických odnoží, jedna tajwanská buddhistická skupina postavila Buddhu o rozměrech Godzilly. Jedná se o ocelovou sochu stojícího Siddhárty tak groteskně monstrózních rozměrů, že si nejsem jistý, jestli to má vyděsit malé děti, nebo dokázat, že „můj Bůh je větší než tvůj Bůh“. Dvě dokonce větší Buddhovy sochy se právě stavějí, jedna v Indii (500 stop vysoká), a druhá v Číně (509 stop vysoká), v rámci boje o prokázání toho, kdo dokáže postavit nejvyššího náboženského superhrdinu. Některé buddhistické sekty stále hlásají, že existuje „Západní Ráj“, kde budou dobří buddhisté žít poté, co zemřou. Mluví snad o Beverly Hills? Buddhismus má svůj vlastní karneval nesmyslů, stejně jako křesťanství, hinduismus, judaismus a islám.
Buddhovy čtyři vznešené pravdy
1. Život je utrpení. Je lidský život esenciálně strastiplný od okamžiku narození až do okamžiku smrti? Dokonce i obyčejný život může být plný zábavy, dobrodružství, přátel, romantiky, dobrého jídla, hudby a umění. V mnoha ohledech se buddhismus stal anti-životním náboženstvím, které imponuje těm, kdo vždy vidí sklenici z poloviny prázdnou, spíše než z poloviny plnou. Proč bychom měli popřít fakt, že život může být příjemné dobrodružství, a ne jen žalostný závoj slz?
2. Veškeré utrpení je způsobeno nevědomostí. Hodně utrpení je způsobeno bídou, nehodami, nemocemi, a bezpočtem dalších faktorů, které mohou být úspěšně řešeny pozitivními aplikacemi vědeckých znalostí. Dokonce i plně osvícení trpí fyzicky, pokud upadnou a zlomí si třeba nohu. Máme moderní léky proti fyzické bolesti, a psychologické utrpení může být zredukováno praxí meditace. Tradiční buddhistické meditační techniky samotné se pro západní mysl ukázaly jako nedostatečné. Dnes jsou k dispozici relevantnější a výkonnější metody.
Mnozí buddhisté rádi diskutují o významu slova „dukkha“, což byl pojem, který Siddharta používal pro „utrpení“. Současný trend v buddhismu je tvrdit, že se Siddhárta vyjadřoval o určité jemné a esoterické nespokojenosti se životem, nudou a neuspokojivé zátěži vlivem toho, že máme vůbec puls. Připadá mi tento intelektuální, analytický trend zvláště odporný, protože neprokazuje dostatek soucitu se všemi formami utrpení. Pokud byl Siddhárta moudrým a soucitným člověkem, a já věřím, že byl, pak se musel zabývat všemi formami smutku a bolesti, a to nejen s dekadentní nespokojeností rozmazlené elity. Skutečný Buddha by nikdy neignoroval hrozné utrpení člověka, který trpí ztrátou své manželky, nebo matky trpící ztrátou svého dítěte. Příliš analytický trend moderního buddhismu pochází z hlavy, ne ze srdce nebo hara, a pro mě skutečný buddhismus vychází ze srdce a hara.
Když se buddhisté dostanou do bodu, kde mohou mluvit o životě pouze s použitím cizích jazyků a tajemných a zastaralých pojmů, pak se minuli zkušeností meditace samotné, protože meditace v sobě nemá pedantský prvek vůbec. Historický Buddha se snažil používat běžný jazyk své doby, protože chtěl pomoci lidem vypořádat se s životem, jak tehdy a tam byl. V dnešní době se buddhismus do jisté míry stal lekcí dějepisu pro kultovní snoby. Mnoho moderních západních buddhistů nejsou schopni mluvit ve smyslu „tady a teď“, a stále spoléhají na papouškování z buddhistických sloganů a citátů z druhé ruky, aby se dostali přes nějaký důležitý rozhovor o životě. Z mého pohledu je zbytečné diskutovat o tom, kolik andělů může tančit na špičce jehly, nebo o tisících definicích slova "dukkha". Kosmické vědomí nemá absolutně nic společného s tím, že se někdo stane archeologem mýtů a dogmat.
3. Utrpení může být ukončeno překonáním nevědomosti a připoutanosti. Je také zapotřebí pozitivního postoje k překonání utrpení, zabýváním se všemi možnými strastmi života pouze zesílí naše nepohodlí. Přátelství, vtipy, a povznesená nálada zmírňuje bolest rychleji. Láska, zkušenost zřídka zmiňovaná v buddhistických písmech, je tak mocnou silou, že utrpení u milujícího člověka samovolně ustupuje. Láskou chudý negativismus extrémních forem buddhismu může vést k nemocné a nevlídné mysli, nikoli k zvětšení osobní životní síly.
4. K potlačení utrpení Buddha učil vznešenou osmidílnou stezku, skládající se ze správného náhledu, správného záměru, správné řeči, správného konání, správného živobytí, správného úsilí, správného myšlení a správného rozjímání. Co jsou to ty správné náhledy, řeč, konání atd..? Chce snad teokracie buddhistických kněží diktovat sangze (buddhistické obci), jak myslet a mluvit? Intenzivní meditaci potřebují všichni, kdo hledají sebepoznání, ale obtíže určení toho, co je „správné konání“ a „správná řeč“ jsou plná nebezpečí. Bylo to pro Tibet „správné jednání“, pro které se mu nepodařilo vytvořit efektivní armádu, s kterou by mohl odrazit zřejmou čínskou hrozbu?
Neříkám, že Siddhártovy Čtyři Vznešené Pravdy jsou špatné, ale spíše, že utrpení by nemělo být středobodem na meditaci založeného náboženství pro Západ. Existuje pozitivnější a stejně platná cesta k osvícení jako je tradiční buddhismus a také mnohem vhodnější pro pozitivní západní mysl. Vidím tento nový buddhismus jako odnož tradiční buddhistické a hinduistické praxe, s oběma starými a novými školami koexistující bez konfliktů. Tato nová cesta se postupně vyvíjela na Západě již pár desetiletí, a tato esej je prostě určena pro pomoc kodifikovat a objasnit to, co se právě rodí.
Buddhismus vznikl v Indii, ale země, do kterých se buddhistické učení rozšířilo, ho modifikovaly, aby lépe vyhověl jejich vlastnímu temperamentu a kultuře. Tibeťané dnes praktikují tibetský buddhismus a Japonci praktikují buddhismus japonský. Původní forma indického buddhismu prakticky vymizela. (vyjma snad theravády, která vypadá nejautentičtější a nejstarší ze všech moderních směrů – pozn. překl.) Západ je zcela mimo kontext od původní asijské kultury. Je tedy zřejmé, že nový západní buddhismus by měl mít zcela odlišný přístup a metodologii, při zachování hlavního cíle osvícení.
Siddhárta se snažil vytvořit esoterickou filozofii pro masy. Problém je, že neexistuje něco jako esoterická filozofie, protože esoterici nepotřebují žádnou filozofii. Všechny nauky jsou produkty mysli, a esoterický skok mimo mysl zanechá všechny filozofie daleko za sebou. Proto, pokud vytváříte nové náboženství, mělo by mít na mysli obyčejného člověka. Náboženství by mělo život potvrzovat a vážit si hodnot a poctivosti, rodiny, demokracie a oceňovat rozumné, nenásilné chování. Organizované náboženství je užitečné k pozvedání mas lidí do bodu, kde začíná nadvědomí. Tento bod je mimo mysl a mimo jakékoliv organizace, písma, pravidla nebo učení.
Je tradiční buddhistický soucit bezcenný? V tradičním buddhismu neuslyšíte moc mluvit o lásce, radosti nebo romantice. To je proto, že podstatou tradičního buddhismu je důraz na utrpení a smrt. Toto neustálé připomínání negativních aspektů života má člověku pomoci odpoutat se od života a dosáhnout dokonalou volnost a rozpětí nirvány. Pojem "soucit " se mezi tradičními buddhisty používá opakovaně a nedostatečně odůvodněně. Buddhističtí mniši se někdy učí vizualizovat nemocné a hladovějící lidi a soucítit s jejich utrpením. Křesťané se učí krmit a léčit nemocné, a upřímně milovat své manželky a děti. Tímto je křesťanství lepším náboženstvím než buddhismus, protože křesťanský soucit vede k užitečné pozitivní akci, a ne jen do sebezahleděného, sobeckého a abstraktního předstírání.
Na rozdíl od křesťanů, u buddhistů není typické, aby se podíleli na charitativní činnosti, protože buddhistický důraz je vždy na negativním popření. Proč vyvíjet lék na nemoc, když příroda znovu přijde s novým onemocněním dříve nebo později a převezme její místo? Stárnutí, rozklad a smrt jsou vždy na buddhistově mysli, tak proč se obtěžovat bojem proti našemu nevyhnutelnému fyzickému kolapsu? Pokud je vaše náboženství zaměřeno na utrpení a je v centru vaší pozornosti, nebudete pěstovat život, aby bylo lépe. Všechno vaše úsilí bude investováno do snahy uniknout životu, nikoli do snahy zlepšit umění žití. Pokud je váš postoj poraženecký ve svém jádru, tak proč se obtěžovat pokoušením se o nějaké pozitivní úsilí? Tibet byl ve stavu fyzického rozkladu, když čínská armáda prostě vpochodovala do té země v říjnu roku 1950. Číňané převzali kontrolu za zcela malého odporu, protože Tibeťané neměli vyvinutou silnou a životaschopnou společnost.
Je lpění na guruovi lepší než lpění na penězích nebo sexu?
Dalším velkým problémem buddhismu vždy bylo nadměrné uctívání guruů, což je iracionální rozpor v náboženství, které klade tak velký důraz na nelpění. Intenzivní láska může být velmi pozitivní, ale uctívání a idolizace rychle degradují do otroctví. Jen proto, že si člověk zrealizuje svou pravou totožnost, neznamená to ještě, že tato osoba se stala božstvem. Byl jsem s mnoha učiteli, z nichž někteří byli plně osvíceni, ale nikdo z nich nebyl dokonalou lidskou bytostí. Je mým pochopením, že všichni z těch osvícených zůstávají chybujícími lidskými bytostmi, se slabinami a potenciálem pro korupci. Seberealizace není dokonalostí v žádném totálním slova smyslu. Mohlo by se to přesněji popsat jako vlastní expanze. Stanete se obrovskými uvnitř, ale ne dokonalými ani vševědoucími. I po úplném osvícení stále můžete udělat obrovské
a hrubé chyby v úsudku.
Existenciální inteligence, poznání sebe sama, vám nedá automaticky vyšší IQ, nebo vysokoškolské vzdělání v oboru vědy. Osvícení muži, které jsem znal, byli všichni dost zaostalí ve vědě, matematice i ekonomii. Oni nakonec skončí ve slonovinových věžích, částečně vytvořených jimi samotnými, zčásti jejich vlastními žáky. Duchovní učitelé mohou dokonce ztratit svůj obyčejný zdravý rozum kvůli nedostatku kontaktu s běžným světem, ve kterém žijeme. Tou poslední osobou, ke které byste měli jít pro radu ohledně politiky, zdravotních problémů nebo vědeckých otázek, je nějaký guru na hoře, protože je izolován od světa, který pracuje, vytváří hodnoty, a podílí se na rozvoji lidského druhu.
Pro zápaďany představuje Východ jakýsi imaginární zdroj čisté duchovní inspirace. Žel, pro mnoho chudých asijských mnichů a učitelů, znamenal Západ bohatý zdroj příjmů a nové živobytí. Mnozí na východě již dlouho měli dojem, že pouze Asiaté mohou pochopit vnitřní umění meditace, a jejich zaměření na Západ bylo vždy do značné míry motivováno touhou získat finanční prostředky. Pokud žijete v chatrči v Indii nebo ve zchátralém klášteře v Nepálu, cesta na západ je pro vás příležitost, jak zvýšit svůj životní standard. Mnoho Asijců mylně předpokládá, že vlastní meditaci, jako kdyby to byla nějaká vlastní kulturní komodita. Západ by se měl mít na pozoru a vědět, že Východ není o nic nevinnější, než Západ, a mnoho asijských guruů jsou ve svých motivacích stejně nečistí jako naši vlastní domácí duchovní oportunisti.
Je tradiční buddhismus orientován pro-svobodně?
Východ byl vždy imperiálním modelem pro vztah učitel-žák. V nejhorším aspektu se tento model zredukoval do zkorumpované a autoritářské šarády „duchovnosti“. (Poznámka: Autor nevěří na duchy nebo spiritualitu, pouze v expanzi vědomí.) Tibeťané stále dosazují na trůn své vysoké lamy v komplikovaných královských ceremoniích. Máme snad tady na Západě v úmyslu posadit na trůn ty z nás, kdo dosáhli osvícení? Samotná myšlenka je absurdní a v rozporu s našimi nejlepšími zásadami rovnosti a demokracie. Nikdy jsem se nesetkal s člověkem, který by byl tak osvícený, že by občas nepřišel s nějakým opravdu špatným nápadem. Podobně, je také vzácné najít individuum tak špatné, že by občas nemohlo mít i pozitivní návrh. Západ musí rozvíjet svou vlastní cestu, na základě našich nejlepších principů důstojnosti a respektu ke všem.
Nová cesta je možná
Buddha řekl, že život existuje jako neustálá změna, ale mnoho buddhistických vůdců chce buddhismus zachovat rigidní a mrtvý jako kámen. Existuje nová a přímější cesta k seberealizaci, která se všemožně nesnaží dělat ze zápaďanů orientálce. Pokud mají zápaďané najít svou vlastní pravou přirozenost, budou muset hledat hluboko uvnitř sebe a neměli by se snažit napodobovat jiné východní osobnosti. Američané a Evropané nejsou jako Tibeťané a Japonci. Snažit se myslet a jednat jako Tibeťan vás pouze udělá falešnými Tibeťany, nikdy Tibeťany skutečnými a také ani nikdy skutečnými, osvícenými, západními lidskými bytostmi.
Mám rád a respektuji mnoho současných buddhistických učitelů. Jen doufám, že se objeví novější druh učitelů, kteří budou aktivně podporovat studenty meditace, aby se snažili stát celistvými lidskými bytostmi. Zápaďané si mohou dovolit ten luxus být milovníky, rodiči, praktikanty meditace a tvůrci materiálních hodnot a to vše dohromady ve stejnou dobu. Buddha se vzdal svého bohatství, protože si myslel, že to byl jediný způsob, jak dosáhnout osvícení. Já tvrdím, že si můžete ponechat svůj majetek, své manžely a partnery, svůj domov, a přesto dosáhnout podstatného pokroku v umění meditace. Věda nám může dodat energii, kterou potřebujeme k tomu, abychom toto všechno podrželi najednou. To vše je důležité, a nic významné bychom neměli likvidovat pouze proto, že je to ve jménu náboženství.
Výzva k novému pohledu na buddhismus (Call For a New Buddhism)
autor: Christopher Calder 2004, překlad Ethete Ziracuny 2014
Žádné komentáře:
Okomentovat