Don Juan mě už kdysi konfrontoval s dilematem, že stejně nijak nemůžu pomoci svým bližním. On to chápal tak, že každá naše snaha pomáhat je vlastně pouze náhodný čin, který se stejně řídí jedině naším vlastním zájmem.
Když jsme jednou byli ve městě, zvedl jsem hlemýždě, lezoucího uprostřed chodníku, a strčil ho do bezpečí pod pár poléhavých rostlin. Byl jsem si jist, že kdybych ho nechal uprostřed chodníku, dříve nebo později ho někdo rozšlápne. Myslel jsem si, že jsem ho zachránil, protože jsem ho položil do bezpečí.
Don Juan poznamenal, že tenhle můj předpoklad je povrchní, protože jsem nevzal v úvahu dvě důležité možnosti. Za prvé, že ten hlemýžď možná právě unikal jisté smrti otravou pod listy oněch plazivých rostlin, a za druhé, že ten hlemýžď měl možná dost osobní síly k tomu, aby ten chodník dokázal přejít. Svým zásahem jsem tedy nejen hlemýždě nezachránil, ale zavinil jsem, že ztratil všechno, co s takovou námahou získal.
Chtěl jsem samozřejmě dát toho hlemýždě zase zpátky tam, kde jsem ho našel, ale don Juan to nedovolil. Řekl, že takový je už hlemýžďův osud, že mu jeden hlupák zkřížil cestu, a tím mu vzal hybnou sílu. Když prý ho teď nechám být, třeba se ještě vzchopí a bude mít dost síly dojít, kam měl namířeno.
Tenkrát jsem si myslel, že chápu, oč mu jde. Zřejmě to však zůstalo jen na povrchu. Pro mě je nejtěžší nechat druhé být.
Carlos Castaneda, Druhý kruh síly, str. 286
Žádné komentáře:
Okomentovat